Co je startup a čím se liší od klasické firmy

Co přesně znamená pojem startup

Startup je nově vzniklá firma, která staví na inovativním nápadu a hledá obchodní model, jenž by šel rychle škálovat, tedy rozšiřovat bez úměrného nárůstu nákladů. Klíčové je právě slovo škálovatelnost: startup se od malé kavárny na rohu neliší tím, že by musel dělat technologicky výjimečnou věc, ale tím, že jeho zakladatelé cílí na velký trh a rychlý růst, obvykle za pomoci vnějšího kapitálu.

Ne každá nově založená firma je tedy startup. Pokud si někdo otevře řemeslnou dílnu nebo kadeřnictví, jde o standardní podnikání s ověřeným byznys modelem, ne o startup v tom smyslu, v jakém se pojem používá v investorském prostředí. Naproti tomu firma, která testuje novou aplikaci nebo technologii a hledá, jak ji dostat k tisícům zákazníků, do definice startupu spadá, i kdyby zatím neměla žádné tržby.

Slovo startup se do češtiny dostalo z angličtiny, kde původně znamenalo prostě nově rozjetý byznys jako takový. V investorském a technologickém prostředí se ale význam postupně zúžil právě na firmy s ambicí rychlého růstu, proto se dnes v běžné mluvě rozlišuje mezi startupem a klasickým malým podnikáním, i když formálně jde v obou případech o nově založenou firmu.

V praxi se pojem startup často zjednodušeně používá i pro jakoukoli mladou technologickou firmu bez ohledu na to, jestli skutečně cílí na rychlý růst pomocí investic, nebo si jen razí cestu vlastními silami. Přesnější rozlišení má význam hlavně tehdy, když startup hledá investora, protože investoři posuzují právě potenciál škálovatelnosti, ne jen samotný nápad.

Čím se startup liší od běžné firmy nebo živnosti

Klasická firma nebo živnost obvykle staví na ověřeném modelu podnikání, generuje příjmy prakticky od začátku a její růst je postupný, financovaný hlavně z vlastního zisku nebo bankovního úvěru. Startup naproti tomu často po delší dobu není ziskový, protože investuje do vývoje produktu a získávání zákazníků rychleji, než mu narůstají tržby.

Dalším rozdílem je vztah k riziku a k vlastnictví firmy. Zakladatelé startupu se výměnou za investiční kapitál běžně vzdávají části podílu ve firmě, zatímco majitel klasické firmy si obvykle ponechává stoprocentní kontrolu. To, jak se financování liší napříč typy podnikání, včetně alternativ ke klasickému bankovnímu úvěru, popisuje i článek financování podnikání: úvěry, dotace a crowdfunding.

Rozdílný je i pohled na neúspěch. U startupů se počítá s tím, že velká část z nich nakonec neuspěje, a to je považováno za standardní součást podnikání v tomto prostředí, ne za výjimečné selhání. Investoři proto obvykle rozkládají riziko do portfolia víc startupů najednou, protože očekávají, že se jim vrátí investice hlavně z těch pár projektů, které se skutečně prosadí.

Startup se od klasické firmy liší i v tom, jak měří úspěch. Zatímco u běžného podnikání je hlavním ukazatelem provozní zisk, u startupu se v raných fázích často sleduje spíš růst uživatelské základny, míra opakovaných nákupů nebo rychlost, jakou roste obrat, i za cenu dočasné ztráty. Teprve v pozdější fázi se pozornost přesouvá zpátky k ziskovosti a udržitelnosti byznysu.

Jak startup získává investice

Financování startupu prochází obvykle několika koly. Na začátku jde často o takzvané pre-seed nebo seed financování, kdy zakladatelé shánějí peníze od rodiny, andělských investorů nebo drobných fondů, aby ověřili, že jejich nápad má šanci fungovat. V dalších kolech, označovaných písmeny A, B, C a tak dále, přicházejí větší venture kapitálové fondy, které investují výměnou za podíl ve firmě a očekávají výrazné zhodnocení při budoucím prodeji nebo vstupu na burzu.

Nejčastější zdroje kapitálu pro startup

• Vlastní úspory zakladatelů a peníze od rodiny a přátel.
• Andělští investoři a startupové akcelerátory.
• Venture kapitálové fondy v pozdějších kolech financování.
• Crowdfundingové platformy, kde kapitál poskytuje větší množství drobných přispěvatelů.

Kromě přímé kapitálové investice mohou startupy získávat peníze i formou konvertibilní půjčky, tedy dluhu, který se při další investiční rundě přemění na podíl ve firmě za předem dohodnutých podmínek. Tento nástroj se často používá v raných fázích, kdy je složité stanovit přesnou hodnotu firmy, a obě strany se tak vyhnou dlouhému vyjednávání o ocenění.

Výše investice v jednotlivých kolech se v čase i mezi obory hodně liší, obecně ale platí, že s postupujícími koly roste jak výše vkládaného kapitálu, tak nároky investorů na prokázaný trakci, tedy skutečná data o růstu, ne jen odhad z byznys plánu.

Co upravuje takzvaný startupový zákon

Takzvaný startupový zákon má usnadnit zejména dvě věci: zaměstnávání formou podílů ve firmě a zjednodušení administrativy kolem vstupu investorů. Cílem je, aby startup mohl motivovat klíčové zaměstnance takzvanými opcemi na podíl ve firmě, aniž by to pro ně znamenalo okamžité zdanění nevyplacené hodnoty, což byl dřív jeden z častých problémů českého prostředí oproti zahraničí.

Konkrétní podoba a rozsah úlev se v legislativním procesu může měnit, aktuální stav a přesné podmínky je proto vždy dobré ověřit na webu Ministerstva financí nebo přímo v textu schváleného zákona, protože jde o oblast, která se v posledních letech poměrně rychle vyvíjí.

Vedle daňových a zaměstnaneckých úlev bývá součástí podpory startupového prostředí i zjednodušení přístupu k veřejným dotačním programům nebo zvýhodněným úvěrům pro inovativní firmy. Tyto nástroje se ale liší program od programu a nejsou vázané výhradně na status startupu jako takový, spíš na charakter projektu a jeho inovativnost.

Diskuze o startupovém zákoně se v Česku táhne řadu let, protože zahraniční startupy měly dlouho jednodušší podmínky pro nabízení podílů zaměstnancům než ty české, což znevýhodňovalo tuzemské firmy v konkurenci o špičkové vývojáře a další klíčové zaměstnance. Cílem legislativních úprav je tento rozdíl srovnat a udělat z Česka atraktivnější prostředí i pro zahraniční investory.

Podrobnější pohled na to, jak startupový zákon vznikal a co konkrétně řeší, najdete i v článku co je startup a jak funguje startupový zákon.

Jaké jsou hlavní fáze růstu startupu

Vývoj startupu se obvykle popisuje jako sled fází, i když ne každá firma jimi projde přesně podle učebnice. Na začátku je fáze nápadu a ověřování, kdy zakladatelé zjišťují, jestli má jejich řešení vůbec na trhu smysl. Následuje fáze budování minimálního životaschopného produktu (MVP) a hledání prvních zákazníků, kdy se často shání první externí kapitál.

Pokud se model potvrdí, přichází fáze růstu, kdy startup škáluje tým, marketing i technologie, obvykle za cenu dalších investičních kol. Poslední fází bývá buď stabilizace do zavedené firmy s vlastním ziskem, nebo takzvaný exit, tedy prodej firmy většímu hráči nebo vstup na burzu, kterým investoři realizují svůj výnos.

Ne každý startup projde všemi fázemi lineárně, řada projektů se v některé fázi zastaví, pivotuje, tedy zásadně změní svůj obchodní model, nebo úplně zanikne. I proto se startupové prostředí často popisuje jako vysoce rizikové, ale s potenciálem výrazně vyššího zhodnocení pro ty, kteří v něm dokážou uspět, ať už jako zakladatelé, nebo jako investoři.

Délka jednotlivých fází se výrazně liší podle oboru. Softwarový startup může projít od nápadu k prvním platícím zákazníkům v řádu měsíců, zatímco startup v biotechnologiích nebo hlubokých technologiích (deep tech) potřebuje na vývoj a schvalovací procesy klidně několik let, než vůbec začne generovat první tržby.

Jaké právní formy startupy nejčastěji volí

V českém prostředí se startupy nejčastěji zakládají jako společnost s ručením omezeným (s.r.o.), protože nabízí omezené ručení zakladatelů a relativně jednoduchou správu podílů. U firem, které od začátku cílí na zahraniční investory nebo plánují vstup na burzu, se někdy volí rovnou akciová společnost, případně se s.r.o. na akciovku později transformuje.

Zvolená právní forma ovlivňuje i to, jak snadno lze do firmy pustit dalšího investora a jak se řeší převod podílů. Pro srovnání s jinými způsoby růstu podnikání, které nejsou postavené na investorském kapitálu, se hodí i článek co je franšíza a jak funguje franšízové podnikání, případně přehled podnikatelský úvěr: jak vybrat a na co si dát pozor pro firmy, které růst financují spíš úvěrem než investicí.

U menších nebo rodinných startupových projektů se v počáteční fázi někdy volí i jednodušší forma, třeba živnost, zejména pokud zakladatel teprve testuje nápad a nepotřebuje hned externí kapitál. Jakmile se ale objeví první investor nebo se firma rozroste o další zaměstnance, přechod na s.r.o. bývá nevyhnutelný, mimo jiné kvůli omezení osobního ručení a snazšímu nastavení podílů mezi zakladateli.

Pro srovnání dalších způsobů, jak podnikání financovat mimo klasické investory, se hodí i přehled možností popsaný v článku o financování podnikání, kde najdete i informace o dotacích a bankovních úvěrech jako alternativě k rizikovému kapitálu.